Reklama
 
Blog | Mikoláš Adlof

Divadelní zkušenost

V pátek 20. října jsem to zkusil s divadlem. Divadlo v Celetné, hra Růže pro Algernon.
"Nejúspěšnější inscenace spolku Kašpar umí rozesmát i dojmout. Příběh dementního muže, který chce být chytrý."
Tak zní oficiální popis této hry na stránce divadla. (www.divadlovceletne.cz). Nebyl jsem ani tak zklamán obsahem, jako spíše formou.  

Slovo "forma" není možná v mém případě zrovna dobře použito, ale nic lepšího mě nenapadlo. Onou formou mám totiž namysli samotné divadelní posezení. Hned při vstupu do divadelního sálu mě zaplavila vlna horkosti. Skutečně parno a dusno, jako v sauně. Žádné strašlivé rožněcí peklo se nekonalo, ale příjemné to zrovna nebylo. Co se týče uliček s židličkami, nechápu, proč jsou tak úzké. Chce li si někdo sednout a přechází přes své sousedy, ti musí vstát, aby se vůbec dalo projít. Přitom by stačilo o 30 cm více místa, a chůze by se obešla bez intervence ostatních. Dalším nepříjemným faktorem je hovor neukázněných lidí, kteří si povídají i během představení, a třeba takové vrzání sedačky jednoho z návštěvníků mě vskutku dohánělo k šílenství.

Dále: Line of sight. Chci-li dobře vidět na scénu, musím mít prostě štěstí, aby si přede mne sedl někdo malý (s nízkou hlavou, pokud možno), či aby se dostavil malý počet diváků a místo přede mnou zůstalo prázdné. Bohužel bylo vyprodáno, a přede mne se usadil týpek dvakrát větší než já. Celé představení jsem tak měl hlavu neustále nakloněnou nalevo či napravo, až jsem si namohl krční sval, a pocit úlevy nastal až po východu z divadla. Nikomu nechci nic vyčítat, ale uzavřené divadlo pro mě není, a celkem nechápu, že je vůbec pro někoho. Já si jakýkoliv příběh rád vychutnám v klidu a v příjemném prostředí, a proto si raději přečtu knihu či podívám na film doma. S kinem špatnou zkušenost nemám, je tam často klimatizace, hodně místa, a i na slušné diváky jsem měl to štěstí. Asi je film pohltil více nežli divadelní drama. V divadle je navíc mnohem větší ticho, narozdíl od megalomansky ozvučených kinosálů, kde se pak hluk lidí pohodlně ztratí. Většinou.

Samotné představení (tedy onen "Obsah"), nebyl vůbec špatný, a výkon Jana Potměšila mě mile překvapil. Bohužel byli ostatní herci dosti nevýrazní a obvzlášť Eva Elsnerová na mě zapůsobila jako adept na okamžitý vyhazov. Ono to asi bylo oním panem Potměšilem, v jehož stínu se ostatní herecké výkony ztrácely jako mlha na P3X447. Samotný scénář bych na některých místech poupravil, a zejména monolog hlavního hrdiny udělal zajímavější. Taktéž kontrast mezi šílenstvím a géniem (tedy stavy, které se u hlavního hrdiny střídají) by mohl být větší. Jinak byl ale námět velice zajímavý.

Reklama

V divadle jsem byl za svůj (krátký) život celkem asi čtyřikrát, a nikdy mě nenadchlo. Vidět herce na živo je jistě zajímavé, ale příběh, který je často na prknech, který znamenaj leda prkna, hrán, si raději vychutnám na jiném médiu. Takto jsem si, i přes jisté kvality, růže pro Algernon vůbec nevychutnal. Osobně tedy dávám divadlu poslední šanci leda u Havlových her, které mám rád, a které jsem v divadelní inscenaci ještě neviděl, a u Járy Cimrmana, který je naším národním hrdinou, na kterého můžeme být pyšní 🙂